Někdy na začátku léta 2008 jsme se rozhodli konečně vyplnit letité přání naší Vandy (tehdy 7 let) a pořídit do rodiny dalšího člena - pejska.
A začalo prohledávání internetu a na prvním místě na našem seznamu se objevil bígl. Splňoval na 100% všechny naše nároky: Samozřejmě - krásný, velký tak akorát aby se vešel Vandě do postele a taky do auta, když vyrazíme celá rodina na pár dní.
Když jsme si navíc prostudovali povahu zavládlo všeobecné nadšení protože jsme chtěli hlavně psa pohodáře, neagresivního, milého, laskavého a mazlivého. A po skoro ročních zkušenostech si troufám říct, že přesně takový bígl je. Pravda, Agnes zatím není zrovna moc mazlík ale za to si nejspíš můžeme sami, protože jsme jí od začátku zahrnovali svým neutuchajícím zájmem a asi toho bylo na ní příliš ale uvidíme jak se ještě vybarví v dospělosti.
Plemeno a pohlaví (fenka - dle všech dostupných informací lépe zvládnutelná) bylo vybráno ale nastala druhá fáze, kdy nám všichni naše rozhodnutí začali vymlouvat s tím, že bígl je tvrdohlavý, nevychovatelný tvor, který nám bude věčně utíkat a ještě, že všichni jsou tlustí nenažranci.
Tak jsme se trochu zarazili (taky byly v běhu letní prázdniny a co pak s úplně malým štěníkem když pojedeme na dovolenou). Trochu jsme pokukovali i po jiných plemenech ale nakonec jsme si řekli - když ne bígl, tak nic.
Na konci prázdnin mi to stejně nedalo a zavolala jsem do chovatelské stanice RABIT RUN, kde jsem po skoro hodinovém rozhovoru s p. Šabatou dospěla k názoru, že tak zlé to snad s tím bíglem nebude. Ale zrovna žádná malá štěňátka neměli a ani do konce roku neplánovali, tak jsem začala hledat jinde a našla STRAKATÉ ŠTĚSTÍ, kam jsme se hned druhý den, cestou na týdení dovolenou v Jižních Čechách, vypravili. Samozřejmě jsme se na štěníky jeli "jen podívat" a zjistit další podrobnosti od chovatelů ale když jsme je viděli, nešlo odolat a v podstatě bylo rozhodnuto (i když jsme si nechali dvou denní lhůtu na rozmyšlenou) a nakonec jsme z dovolené odjížděli o den dříve protože jsme se naší Allegory "Agnes" už nemohli dočkat.
A s pejska pro děti se stal hlavně bojový úkol maminky - vychovat způsobnou fenečku, která nám nebude dělat ostudu. Zatím se to celkem daří - Agnes se pohybuje na volno a nikam nám neutíká, vodítko používáme jen při přesunech u hlavní silnice (pro jistotu). Venku (a vlastně i doma) si nás pořád hlídá a jak se jí na chvilku zratíme z očí už nás hledá. Nenažraná tedy Agina je a značně ale to se dá chytře využít v náš prospěch, protože za kousek pamlsku nám velice ráda splní každý povel. Nicméně lovecký pud má v krvi a na stopě je hodně hlasitá, za což byla na loveckém výcviku náležitě chválena, ale my z toho až tak velkou radost nemáme, protože se stává jasným terčem. Z horké stopy ji nemá moc smysl odvolávat ale vrací se šťastná jako blecha během chvilky - nejdéle jsme na ní čekali 10 minut (a to jsme dík štěkotu celou dobu věděli, kde se přibližně pohybuje).
Celkem vzato: Agnes, i přes anebo právě pro počáteční velké obavy, předčila veškerá naše očekávání a je jedním slovem úžasná a všichni jí velice milujeme a věříme, že i ona nás. Navíc paničku jemným způsobem donutila ke každodenní minimálně hodinové zdravotní procházce přírodou. A to je k nezaplacení